Soví rok 2019 – III.díl
Soví rok 2019 – III.díl
Téměř pokaždé, když se setkám s mláďaty divokých tvorů, neubráním se úvahám o jejich nastávající životní pouti. Otec nás doma vedl k úctě k životu a přírodě, a tak se nejspíš jeho „zelená“ výchova promítla nejen do našich chlapeckých duší. Byl jsem proto velmi zvědav na to, zda se podaří sovím rodičům všechna svá toho roční mláďata odchovat.
Pokud se někdo z Vás, čtenářů, zabýval někdy tím, jak je to s přežíváním mláďat divokých tvorů, byť jen do následujícího roku, jistě byl velmi překvapen jejich vysokou mortalitou. Jako příklad si můžeme uvést známého ledňáčka říčního. Dospělosti (1 rok) se dožívá přibližně jen padesát procent mláďat. Příroda to v případě drobných ptáků, tedy i ledňáčků, „řeší“ dvojím hnízděním (Čech 2006). Jak je to ale se sovami?
Sovy jsou relativně dlouhověcí tvorové, a tak by se mohlo zdát, že právě jejich životní pouť nebude až tak strastiplná, jako u jejich drobnějších soukmenovců. Háček je ovšem už jen v tom, že někdy nehnízdí každoročně (výr velký) a i samotné hnízdění může být až v polovině případů neúspěšné (výr velký, sýc rousný a další). Sovy navíc často nehnízdí v jednom roce opakovaně (výjimkou je například sova pálená nebo velmi vzácně také sýc rousný i další). Co přesně ovlivňuje vznik, zánik a dokonce například i složení sovích snůšek, co se týče zastoupení obou pohlaví v nich, to není předmětem mého textu, proto nebudu zabíhat do podrobností. Vřele však doporučují přečíst si některé ze zajímavých prací (Drdáková, Rymešová a další). My se teď podíváme konkrétně na hrdiny sovího roku 2019.
Krásná, ale krutá příroda?
Většinu hnízd a hnízdních dutin jsem pravidelně kontroloval. Vždy jsem s velkým napětím sledoval, jak si hnízdící pár vede. Jako první vzalo bohužel za své mládě výra. Konkrétní příběh neznám, ale jednoho rána bylo prostě pryč. Bohužel zřejmě nešlo o první pokusy letů mláděte, kdy se pouze v rámci svých krátkých přeletů přemisťuje po svém „rodišti“. Snad se ale pletu a ono si teď někde klidně létá a loví…
U puštíků bělavých jsme se střídali s Petrem pravidelně. Obě mláďata prosperovala, i když se velikostně poměrně dost lišila. To je ale u větších sov celkem obvyklé. Mohlo by se tedy zdát, že větší mládě má také větší šanci na přežití, a to právě díky svým tělesným proporcím. Příroda však jeho příběh napsala jinak…
První krůčky k dospělosti
Při jedné z pravidelných kontrol jsem zjistil, že v dutině zbývá už jen menší z obou mláďat. Radostnou zprávu jsem ihned telefonicky oznámil Petrovi a jal se hledat vylétlé mládě. Celkem rychle se mi to podařilo. Sedělo v bezpečné výšce na vodorovné větvi mladého buku, jako hebounká kulička chmýří na stopce pampelišky. Z zpovzdálí jsem jej v tichosti pozoroval.
S okolním světem se zdaleka neseznamovalo tak intenzivně, jako libavští puštíci. Celkem „rezervovaně“ okukovalo své okolí a občas se jen prošlo po větvi tam a zpět, jako malý vážný profesor. Jindy si zase protahovalo nohy i křídla, prostě žádná velká akce. Velmi mě překvapila délka jeho pařátů, které se během rozcvičky na chvíli ukázaly. Teprve v podvečer jsem se konečně dočkal krátkých přeletů. Ty však vypadaly natolik jistě, že jsem nabyl přesvědčení, že tohle mládě je pořádný mazák. Zvládalo totiž dokonce i přelety strmě vzhůru a při dosednutí ani malinko nezakolísalo. Zkrátka dobře živené a silné mládě.
Když jsem večer odcházel, měl jsem velkou radost z jeho úspěšného prvního kroku do života. Nad jeho bezpečností navíc bděli oba rodiče, kteří by se v případě puštíků bělavých nezalekli žádného nepřítele, dokonce ani člověka.
Navštívil jsem ještě i jeho rodnou dutinu, kde vykukovalo i druhé z mláďat. Zatím ještě nenašlo odvahu k opuštění dutiny. V tu chvíli jsem ještě netušil, že trocha zdrženlivosti může být velmi užitečná a rozhodující.
Osudná noc
Po návratu domů to začalo. Náhodou jsem se podíval z okna směrem k jesenickému hřebeni a docela jsem se vyděsil. Hrozivě temné mraky jej postupně pohlcovaly a už i na sklo našeho okna bušily velké kapky prvního letního lijáku. Hrozivě se také zvedal vítr, a to se příroda teprve nadechovala. Kdekdo by měl v dnešní době radost z deště, ale já tenkrát ne. Okamžitě jsem pomyslel na soví mládě a jeho první noc pod širým nebem. Proč zrovna dnes, sakra, říkal jsem si v duchu. Dokáže se někde bezpečně ukrýt? Zpět do dutiny se prý mláďata nevrací.
Ráno jsem nemohl dospat. Vyjížděl jsem na místo už za tmy. Z Velkého Kotle stoupala líně k nebi pára, jako z hrnce na jesenické lektvary. Vzduch také tak voněl, když jsem spěšně po dojezdu vysedal z auta. Toho jsem si však příliš nevšímal. Dlouhými kroky jsem zamířil k bučině. Petr už byl na místě. Z jeho výrazu jsem hned poznal, jak vše dopadlo. Mlčky mě zavedl k uhynulému mláděti.
Tělíčko promáčené na kost leželo u paty mohutného buku. Kolik takových příběhů už asi onen letitý velikán mlčky pozoroval? Viděl však i mnohé příběhy zrození. Na to jsme ale v tento smutný okamžik ani nepomysleli. Oči mláděte pevně zavřené spatřily jen velmi málo z nádherného světa kolem. Energie jeho mladých křídel i starostlivých rodičů přišla vniveč. Jen ten les kolem se zelenal snad ještě více, než kdy jindy. Všechen mech byl nasátý vodou, jako baňatá zelená houba. Potůčky spěchaly v dočasných korytech dolů k rozvodněné řece, aby přispěly k velkému koncertnímu finále vody a valounů cinkajících v jejím dravém proudu mokrých a ledových not. Všude se povalovaly úlomky větví. Bouřka zde musela být extrémní. Ani výborná kondice mláděte nemohla obstát v „souboji“ s nespoutaným živlem.
Slabší z mláďat bylo stále ještě v dutině. Vyletělo až následující den. To mu zachránilo život. I rozdíl jediné noci, tedy může hrát významnou roli v příbězích divokých dětí přírody. Následovalo pak mnoho slunečních dní, Mládě jsme ještě několikrát spatřili nedaleko mrtvého sovího bratra. Ten se postupně stal součástí bukového lesa. S každým dalším přeletem jeho odvaha rostla a rostla. Nakonec se jeho světem stal zelený baldachýn korun staletých buků, buků, jež znamenají ochranu i domov. Ještě jej čeká krutá jesenická zima. To bude ta největší zkouška z dospělosti. My však s Petrem pevně věříme, že ji zvládlo na výbornou.
Soví školka
O poznání veselejší byl příběh mladých sýců. I tam jsem jezdil pravidelně. Mláďatům se evidentně dařilo, což dokladovala jejich kondice a především chuť poznávat okolní svět. Stále jsem však ještě nevěděl, kolik jich je, protože do vstupu dutiny se vždy vlezly maximálně dvě z nich. A i ty se praly o místo na výsluní. Často se postavily až na samý okraj dutiny a balancovaly tak nešikovně, že jsem čekal, že už už musí z hnízda vypadnout. Doslova opilec na kladině, ale „pád“ vždy směřoval zpět do bezpečí dutiny.
O pak přišel den s velkým „D“. Toho večera jsem opět sledoval jejich komické kousky. Při jednom z nich však mládě nečekaně nabralo opačný směr, než doposud. Poprvé v životě roztáhlo svá mladá křídla a letělo! Překvapilo mě, jak sebejistě, když doposud jen koukalo z dutiny, bez možnosti alespoň trochu procvičit křídla. Postupně vyletělo sedm malých opeřených kuliček a hned se měly k světu. U toho jsem však už nebyl. Noci patří sovám, nikoli mně.
Ještě několik večerů jsem je pozoroval v blízkosti dutiny, kde neodbytně přivolávaly své rodiče. Při tomto počtu byla mláďata permanentně hladová. Se zájmem jsem pozoroval, jak létaly z větve na větev a jak se stále držely krásně pohromadě. Doslova, jako malá školka. Pak už jsem je jednoho dne nenašel. I když to literatura nepotvrzuje, rodinné hejno sýců jsem potkal ještě v září, a to nedaleko horské chaty Ovčárna. Mohlo však jít o vzácné druhé hnízdění.
Jaký byl životní příběh mladých sýců, to už se asi nedozvíme. Avšak s ohledem na příznivý „hraboší“ rok byl první krok směrem k dospělosti jistě velmi úspěšný. Hraboš polní totiž patří k nejpreferovanější potravě sýců rousných, tedy v našich podmínkách. Co víc si přát? Snad jen, aby člověk a jeho sklony k ovládání a řízení přírody (v tomto případě jed Stutox), nestály v cestě daleko elegantním řešením matky přírody, která svět neotravuje, ale obohacuje, neničí, ale rozvíjí a vždy směřuje k rovnováze.
Severská vzácnost aneb třešnička na dortu sovího roku
S výjimkou mladého výra a puštíka bělavého byl tedy soví rok 2019 opravdu ojediněle úspěšný, i když samozřejmě neznámé ani zlomek pohnutých příběhů dalších sovích rodin. To už je ale příroda. Život i smrt se po tisíce let prolínají v kruzích, kde jedno navazuje na druhé – kde jedno tleje, tam druhé klíčí. A mohla za to právě ona tolik diskutovaná kalamita hrabošů a nejspíš i jiných druhů obsažených v jídelníčku našich sov.
Když jsem v lednu roku 2019 poprvé vyrážel do temných nocí za sovami, neměl jsem ani ponětí o tom, že nějaká kalamita bude a už vůbec ne o tom, co vše by mohla v přírodě ovlivnit. Když pak přišla, jen pár zasvěcených už vědělo, že tohle rozhodně nebude rok, jako každý jiný…
Posledním druhem, u něhož jsem ale absolutně nečekal, že ho u nás někdy spatřím hnízdit, byl kalous pustovka. Tato severská sova v naší republice hnízdí skutečně jen coby neuvěřitelná rarita. Zalétá k nám sice téměř pravidelně v zimních měsících, ale většinou se pak přesouvá daleko na sever, někdy i 500 km za polární kruh. Tam jsem pustovky často pozoroval, jak loví za plného světla jejich nejoblíbenější potravu, tedy lumíky.
Jenže Česko nyní nabídlo pustovkám více, než daleká severská tundra. Statisíce hrabošů na českých polích byly pro ně jedinečným argumentem zůstat. Nakonec u nás zahnízdilo několik desítek těchto nádherných sov!
Byl jsem velmi vděčný za to, že mě kamarád Jarda nasměřoval na jedno z hnízdišť, kde jsem se mohl krátce potěšit tímto u nás ojedinělým ptačím druhem. Měl jsem dokonce příležitost pozorovat i úspěšný lov tohoto dravce. Stejně jako v dalekém Norsku, tak i u nás v Čechách samec se samicí lovili za bílého dne. Jen ta naše česká „vřesoviště“ nejsou až tak úchvatná, jako ta severská. Také drozd cvrčala na pustovky nenalétal tak, jak je v tamních
Bilance sovího roku
Jen těžko se mi už asi podaří zažít tolik sovích dobrodružství, jako v roce 2019. V jednom roce jsem spatřil téměř všechny naše druhy sov, i když výrečka a sýčka jen v zahraničí (viz první díl). Jediným druhem, který jsem nespatřil, byla nádherná sova pálená. Ale také nechybělo mnoho. Jen cesta do Maďarska, kde je pozoruji pravidelně, z nějakého důvodu tentokrát nevyšla.
Kdo dočetl až sem, tak ví, že jsem se zatím nezmiňoval o kalousovi ušatém. Ale i toho jsem nakonec spatřil. Byla to poslední ze sov toho roku. Dva ptáci lovili v lednickém zámeckém parku. Krásnější místo si pro závěrečný druh nelze přát. Byl to pro mě devátý soví druh roku 2019, roku ve kterém jsem se na sovy sice nijak nezaměřoval, ale příroda to zase nakonec zaonačila docela jinak.
V ten okamžik se mi promítly před očima všechny ty veselé i smutné osudy mých sovích „přátel“. Dozvěděl jsem se o sovách velmi mnoho nového a můj obdiv k těmto nočním dravcům ještě více vzrostl. Za to jsem přírodě vděčný. Ještě více rozproudila moji zelenou krev.
A jestli mě napadlo, pokusit se vidět všechny evropské sovy v jediném roce? Přiznám se, že s tím posledním druhem přeci jen ano. Ona ta desítka k tomu sváděla. Byl to však jen chvilkový nápad, přestože jsem celkem přesně věděl, kam na severu zamířit, pro ty tři zbývající druhy. Nejsem však jejich „sběratelem“ a větší cenu pro mě má pravidelné sledování, byť i jediného druhu sovy. I ty severské jsou však krásné! Ale o tom až jindy.
A protože jsem si sovy opravdu velmi oblíbil, dovolte mi na závěr, abych za ně trošku zaorodoval. Pokud máte ve své blízkosti nějaké jímky, či sudy, nebo i svislé šachty, či komíny, pokuste se jejich otvory zajistit např. běžnou armovací sítí, či pletivem pro králíky. Je to jen chvilka Vašeho času. Zvýšíte tím nejen svou bezpečnost, ale i bezpečnost našich nádherných nočních dravců, sov. A to za to přeci stojí, že.
Foto a text: Štěpán Mikulka
