Soví rok 2019 – II. díl
Soví rok 2019 – II. díl
První návštěva terénu po mém návratu směřovala ke všem na jaře obeznaným místům. První jsem zamířil za výry. Zhruba jsem tušil, kde by mohla samička „sedět“, což je v případě výrů nezbytná informace. Jsou neskutečně choulostiví na rušení, proto je potřeba postupovat zvlášť obezřetně.
Prostor starého rozlehlého lomu mi nabízí optimální podmínky k pozorování. Přímo naproti potenciálního hnízda a přes celou délku lomu je kamenný val. Zvolna šplhám po kamení k vrcholu, odkud budu mít dobrý rozhled a zároveň nebudu mezi balvany vidět. Společnost mi dělají mravenci, kteří zde mají mraveniště a také jedna zmije. Ta si mě nijak zvlášť nevšímá, na rozdíl od mravenců. Těch si ale zase nevšímám já, protože každou chvíli už musím vykouknout zpoza vrcholu a přijde odpověď na mou otázku: „Podařilo se výřímu páru po několika neúspěšných letech konečně zahnízdit?“.
Po milimetrech vysouvám napřed fotoaparát, a pak se za něj postupně ukrývám i já. Téměř okamžitě nacházím, co hledám. „Doma“ u výrů už mají krásný přírůstek do rodiny! Hebounká kulička se krčí hned u mámy při stěně starého lomu. Těžko teď uvěřit, že z tohoto „neviňátka“ bude jeden z nejobávanějších nočních lovců. Tak se tedy konečně podařilo! Mám radost.
Překvapení ve starém lese
Dalším mým cílem je „lesík sýců“, který jsem letos časně na jaře navštívil. Jestlipak v některé z dutin nebude už také veselo? Na místo přicházím brzy ráno za úplné tmy. Cesta temným lesem je o mnoho příjemnější, než naposledy. Na zemi už není žádný sníh, a tak se pohybuji nejen bez námahy, ale také v naprosté tichosti. Tedy alespoň pro naše nedokonalé lidské uši. Usedám nedaleko vytipovaného stromu. I když svůj sluch napínám sebevíc, nic nenapovídá tomu, že by tu někde bydlela rodinka sýců rousných. Bohužel. Setrvávám ale ještě na místě…
Sluneční představení přicházejícího jitra mi krátí opět dlouhou chvíli. Naštěstí žádné svítání není naprosto stejné. Pokaždé je něco jinak. I zde se odehrála od mé poslední návštěvy jedna velká změna. Na okolních bucích se zelenají drobné, svěže zelené lístky. Díky nim se s přibývajícím světlem mění i barevný nádech celého bukového lesa. Je krásně optimisticky, jak je zelenkavý.
Můj optimismus je však na nule. Čekal jsem nějaké známky hnízdění sýců. Ne každý rok se mi je totiž podaří najít. Jaro vypadalo tak nadějně! Avšak kromě rodinky datlů, kteří už intenzivně pečují o své mladé, nikde ani stopa po dalším dutinovém hnízdiči. V průběhu mého rozjímání, aniž bych to dělal cíleně, koukám na nejbližší z dutin. Spíš se jen dívám „do blba“, jak se lidově říká. Něco však upoutalo moji pozornost. Navyklým způsobem přikládám k oku fotoaparát a……už je vidím. Dva malincí sýci se tlačí v otvoru dutiny, snad aby také přivítali přicházející den. Jsou nádherní! Spíše to ale bude jinak. V dutině je již zřejmě občas trošku těsno a navíc, doposud znali jen noční svět, no a teď je přeci krásná příležitost prohlédnout si jej i za světla.
Zprvu jim asi světlo nedělá příliš dobře na oči. Porůznu mrkají a mhouří či, ale pak si mohou hlavy vykroutit, jak jsou zaujati tím vším novým kolem. Je až neuvěřitelné, kam až se dokáží rozhlédnout z jediné pozice těla. Mládě v „první řadě“ je brzy vytlačeno druhým dychtivým divákem a vše se opakuje stále dokola. Je to nádherné divadlo. Snažím se odhadnout, kolik mláďat v dutině může být. Můj střízlivý odhad jsou tři. To mi ale ukáže až některá z dalších návštěv. Ta však bude trošku odložena. Kamarád Petr mi totiž volal, že objevil něco, co mě bude určitě velmi zajímat…
Další z překvapení sovího roku
Tentokrát má cesta směřuje z podhůří Jeseníků přímo k jejich hřebenům. Je květen. I tak ale ve Velkém Kotli přede mnou stále ještě svítí sníh. Místní lidé této neuvěřitelné botanické lokalitě právě z tohoto důvodu dali jméno „Mražák“. „Pokud je v Kotli sníh, teplo nebude,“ říkávají občas s povzdechem. Ten je však nyní stejně bělostný, jako divoké třešně, které právě kvetou v remízech kolem cesty. Snad v každé kamenici je vidět alespoň jedna krasavice na vdávání. Moc hezký kontrast, ale zimu už bych zpět nechtěl, říkám si v duchu.
I přesto se však přeci jen o kousek v čase právě vracím. Tady v horách je díky nadmořské výšce vše teprve na začátku. Devětsily kvetoucí v příkopech u cesty patří mezi první květy letošního roku. Toho si cení především čmeláci, kteří lítají z květu na květ, jakoby si nemohli vybrat ten nejsladší. Pokud je ale řeč o sladkosti, bezkonkurenčně nejsladší je vůně kvetoucích lýkovců. Je skutečně omamná, stejně jako celé jaro! Ty se skromně krčí na březích nedávno probuzených jesenických potůčků a lákají první motýly.
Přijíždím na okraj bučiny, kde máme sraz. Svěží zeleň rašících lístků sáhne do očí, stejně jako téměř před čtrnácti dny tam u nás dole. Vzduch je ale sakra ledový. O to vřelejší je Petrovo uvítání. „Pojď za mnou,“ říká mi sotva se pozdravíme. S foťáky na ramenou sestupujeme ze svahu a brzy stojíme u javoru s vylomenou větví. „Tak tady jsou ty uralky,“ řekne a mávne rukou vzhůru.
Tak to je tedy událost! Jsem svědkem skutečně významného ornitologického svátku. První prokázané hnízdění puštíků bělavých v Jeseníkách! Blahopřeji kamarádovi. Na lokalitě jsem byl několik let před tím a štěstí jsem tehdy neměl. Jednou to ale přijít muselo, protože o „bělavcích“ jsme tady věděli už dlouho.
Jedno mládě právě vykukuje. Pořizujeme několik dokumentárních snímků a cestou zpět plánujeme, kdy se sem ještě vypravíme. Potřebujeme několik záběrů do připravovaného filmu o Jeseníkách. Jsme oba velmi nadšeni, ale ani v tuto chvíli to stále ještě není všechno. Soví rok 2019 ještě chystá mnohá soví překvapení…
Za sovami mimo Jeseníky
O něco později jsem navštívil můj druhý nejoblíbenější kraj, Libavou. Je to už taková má tradice. V tomto čase totiž ve vojenském prostoru tokají tetřívci. Avšak dávno jsou pryč časy, kdy mě po noci strávené pod hvězdným širákem budily desítky těchto modro-lesklých kavalírů. V posledních letech se tetřívci zcela vytratili a zůstala jen milá, ale dost nostalgická vzpomínka; a má tradice. Libavá má totiž své neopakovatelné kouzlo. Přispívá k tomu nejen skutečnost, že tento tajemný a dnes trošku zasmušilý kraj je teď na jaře téměř bez lidí, ale především to, že dávno opuštěné vesnice, které kdysi ustoupily vojenskému záměru, vyprávějí člověku, který chce naslouchat, příběhy dávných starousedlíků.
Dodnes jsou znatelné ulice mezi zříceninami německých domů, zrádné studny v jejich blízkosti i hřbitovy, které už navštěvuje pouze divoká zvěř. Tu a tam však dosud trs narcisů připomíná, že zde nebyla vždy jen divočina. Stačí jen přivřít oči a člověk opět slyší hlahol dětí před domem, volání jejich matek ze zápraží, odkud voní oběd, či lopotné funění koňů i mužů, kteří ve stejném potu bojují o každou píď země. Jen staří zelení pamětníci znají pohnuté osudy všech těch, kdo se narodili i umřeli v jejich stínu. Dnes si vše vzala zpět příroda.
Loudám sotva znatelným stromořadím. Fotoaparát se však i v tuto chvíli houpe na mém rameni. Vzduch voní hlínou i historií. Vtom zaslechnu povědomý hlas. Ano, nemůžu se mýlit. To jsou přeci, ano, tohle jsou určitě mladí puštíci. Sotva týden po tom, co jsem se rozloučil s mladými uralkami, nalézám jiná mláďata. Tentokrát je to ovšem puštík obecný.
Na nedalekém košatém kaštanu se právě odehrává nesmírně zajímavé divadlo. „První krůčky“ mladých puštíků. Napočítám jich hned sedm! Musí to být jen pár hodin, co poprvé vylétli z hnízda. Pohybují se pouze krátkými přelety. I tak to ale chce odvahu. Je milé pozorovat, jak se bratříci i sestry stále ještě drží pohromadě. Kam přeletí jeden, tak dosedne i druhý. A potom, jakoby se k sobě tulili. Blízkost jim nejspíš trošku chybí, když dosud žili v dutině jen „tělo na tělo“. Mládí však musí jednou roztáhnout křídla a letět. Let je přeci synonymem mládí. Teď je tedy TEN okamžik a já jsem zrovna přitom.
Občas se chovají jako malí heboučcí upíři. Sotva se jich pod baldachýnem kaštanových větví dotkne paprsek jitřního slunce, už už „prchají“ na jiné místo. Světloplachost? Strach? Ne, slunce už dávno znají, když jim nakukovalo do rodné dutiny. Jen prostá radost z poznávání. Neposedí na jednom místě. Vždyť doposud mohli jen sedět. A do toho všeho neustálé volání a pokřikování. Užívám si to.
Zasmušilý les kolem zřícenin tedy opět ožil. Návrat života má někdy nejrůznější podobu. V dnešní době většinou tam, kde po tisíce let žily jen a jen divoká zvířata, dnes žijí už jen lidé. Na Libavé je tomu naopak.
Foto a text: Štěpán Mikulka
