Přednášky
Štěpán Mikulka
Přednášky o přírodě
O čem přednášky jsou?
Společným jmenovatelem všech mých přednášek je popularizace a ochrana přírody, obecně řečeno. Přírodu však nedokážeme chránit, aniž bychom si k ní vytvořili OSOBNÍ VZTAH. Jak toho docílit? Učím své posluchače vnímat krásy přírody a tvorů v ní žijících – CTÍT ŽIVOT.
To je podle mého názoru velmi důležité. Současně je také nezbytné, aby posluchači získali přiměřené vědomosti a našich sousedech, poznali je i sama sebe. Snad se mi tímto způsobem podaří přispět k výchově generace, která pochopí pravé, nikoli komercí a materializmem směřované HODNOTY ŽIVOTA.
Mé osobní motto
NEJSME NA ZEMI JEDINÍ, KDO MILUJE, PEČUJE, CÍTÍ, ČI PŘEMÝŠLÍ. JSME ALE URČITĚ JEDINÍ, KDO MILUJE, PEČUJE A PŘEMÝŠLÍ VÍCE O VĚCECH, NEŽ O SKUTEČNÉM ŽIVOTĚ.
Tematicky se přednášky pojí s mými dlouhodobými fotografickými a filmovými projekty, ale jsem schopen operativně reflektovat i Vaše konkrétní požadavky.
Jak přednáška probíhá?
Přednášky obvykle kombinuji s výstavami nebo s promítáním krátkých tematických filmů z mé dílny. Jejich délka se odvíjí dle potřeby zadavatele. Obecně se ale osvědčují časy do jedné hodiny s jednou krátkou přestávkou. V závěru přednášek dávám prostor k diskuzi, jejímž prostřednictvím lze nahlédnout „pod pokličku“ tvůrčí dílny fotografů a filmařů divoké přírody. Prostor je samozřejmě i pro otázky rozvíjející dané téma.
V případě třídních kolektivů mají mé přednášky POPULÁRNĚ-VZDĚLÁVACÍ charakter a jsou vedeny formou řízené diskuze za použití heuristických metod. Jsem zvyklý lektorovat, takže nemám problém přednášet celé dopoledne i pro několik tříd. Třídy však obvykle nespojuji (max. v rámci jediného ročníku). Potřebuji také vědět předem, o jak staré děti (studenty) se bude jednat.
Jaké podmínky je třeba zajistit?
K samotné přednášce potřebuji pouze vhodný sál nebo místnost a vnímavé posluchače. V případě, že v sále není dostačující akustika, je nezbytné dodat též mikrofon (jsem schopen zajistit).
V případě přednášky spojené s promítáním je nezbytné mít k dispozici tmavou místnost, promítací plátno dle velikosti místnosti, dataprojektor s potřebnou kabeláží (propojovací kabel, prodlužovací kabel 220 V atd.) a připojení pro notebook (internet). K tomu malý stolek (ne nízký) situovaný v uprostřed místnosti naproti plátnu. Při promítání filmů se též osvědčují kvalitní reproduktory, nikoli pouze malé bedýnky k PC.
Jaká jsou témata přednášek?
Hledání divočiny – Divoká Evropa a nespoutaná Kamčatka
(oblíbená populárně-vzdělávací cestovatelská přednáška)
Motivační otázka: Co nám dává divočina – proč je pro nás důležitá?
Přibližně PATNÁCT EVROPSKÝCH ZEMÍ jsem se svým fotoaparátem navštívil (většinou opakovaně), abych byl blíž divočině a později se také mohl i s Vámi podělit o její křehkou krásu, krásu, kterou nám EVROPSKÁ PŘÍRODA nabízí. Nesnažím se o pouhý výčet tvorů, kteří na území Evropy žijí. Snažím se spíše o to, seznámit Vás s nimi „osobně“, poukázat na jejich neopakovatelnou krásu, poukázat na rozmanitost stále vzácnějších tvorů, z nichž někteří byli ještě před nedlouhou dobou běžnou součástí našeho všedního dne.
Nejspíš si říkáte, že je těžké HLEDAT DIVOČINU a její divoké obyvatele právě na území druhého nejlidnatějšího světadílu. Zkusme to ale SPOLU! Právě Evropa totiž nabízí velké množství často až velmi kontrastních biotopů, což úzce souvisí s jejich biologickou rozmanitostí. Najdeme zde – například v Norsku – biotopy charakteristické pro NEJNIŽŠÍ ÚROVEŇ MOŘÍ a oceánů obývané útesovými ptáky či delfíny, ale i VYSOKOHORSKÉ ŠTÍTY ve španělských a francouzských Pyrenejích, kde kraluje kozorožec a vzácný orlosup, nebo jim podobné slovenské a rumunské Karpaty, které jsou domovem svišťů, kamzíků a největší evropské populace medvěda hnědého. Nalezneme zde VYPRAHLÉ PORTUGALSKÉ STEPI či maďarskou pusztu, ba dokonce POUŠTĚ, obývané dokonale adaptovanými druhy jako je například ouhorlík či sysel, ale i NEKONEČNÉ BAŽINY severního Polska hustě „osídlené“ losy a FINSKÁ JEZERA, která jsou domovem mnoha druhů ryb i vodních ptáků. Dobře známe také krajinu České republiky, kde DIVOČINA dožívá už jen ostrůvkovitě, a to díky chráněným územím, ale i NEKONEČNÉ LESY Estonska a Litvy s vlky a rysy, kde by, na naše poměry, snad každý kout těchto zemí mohl být vyhlášen rezervací a často není.
Jakýmsi unikátním i svérázným „modelem“ divočiny pak může být pro nás, Evropany, ruská KAMČATKA. Je to země, kde ČLOVĚK NENÍ PÁNEM TVORSTVA, zejména zde nestojí na vrcholu potravního řetězce, země, kde žije přes 15 000 MEDVĚDŮ z nichž největší váží přes 700 kg. Jádrem jejich výskytu je fenomenální Kurylské jezero.
KAMČATKA je ale také země, která patří mezi čtyři VULKANICKY NEJAKTIVNĚJŠÍ oblasti světa! Domy, a to včetně kostelů, jsou zde často železobetonové a uvnitř některých je ještě navíc zodolněno i „bytové jádro“, aby prý odolalo zemětřesení 7 stupňů Richtera. Z přibližně 30 sopek na územní Kamčatky je dodnes 29 aktivních. Kamčatka zažívá každoročně až 3 000 RŮZNĚ SILNÝCH ZEMĚTŘESENÍ.
Ukázka z přednášky:
„…náhle vycházíme z tajgy na volné prostranství. Obloha před námi se ještě více rozjasnila. Jsme u jezera. Konečně! Jako ve snu procházíme první řadou elektrických plotů, které chrání osádku výzkumné stanice i návštěvníky. Vlevo si všímám „slavného“ mostu, kde je umístěno zařízení pro sčítání táhnoucích lososů. Je neuvěřitelné, že tímto místem protáhne v necelých pěti měsících až 8 MILIONŮ LOSOSŮ!
Rozkoukáváme se. Je to skutečně pravda? Skutečně jsme na místě, o kterém jsme tolik slyšeli a snili o něm? Ano! Tentokrát to všechno kolem nás už není jen sen. Objevují se první skuteční medvědi. Zvolna se vynořují z šera budící se tajgy. Přichází ledabyle, jako bychom tady ani nebyli. Ale jsme!
Po chvíli jsou všude kolem nás. V tichosti míří rovnou do jemných vlnek jezera. Začíná lov. Scenérie, kterou toto místo zná možná i tisíce let. Pravidelný tep přírodního koloběhu – tření lososů a příchodu medvědů – nedoznal za celou tu dobu snad žádných změn. Lidé to vše dosud nestihli pokazit…“
„…mohutné plíce matičky Země zde vydechují syčící sloupy páry. Bublají tu nesčetné bahnité tůňky i křišťálově čistá voda, která mnohdy vyvěrá snad jen pár desítek centimetrů od nich. To, co jsem říkal o barevnosti zdejšího kraje, to zde platí dvojnásob. Každým krokem se mění podloží, po kterém se pohybujeme – je mazlavé i drolivé, nosné i hrozivě nestabilní. Barevný rej kolem nás je jakýmsi karnevalem chemických prvků a chemických procesů. Oxidy sýry, arsen, a další prvky i sloučeniny však nebrání růstu roztodivných sinic a řas přímo v horké vodě…“
Více v přednášce…
Pocta životu aneb nejsme tady sami
(„interaktivní“ přednáška zaměřená na environmentální tematiku)
Motivační otázka: Myslíte si, že je důležité, učit se lásce k přírodě a ctít ji? Samozřejmě. Neobejdeme se bez ní!
Tato přednáška se adresně „obouvá“ do antropocentrismu a materialismu dnešní doby. „Moderní“ společnost je dnes silně materialisticky zaměřená. Většina lidí se klaní především výdobytkům civilizace, tedy věcem a je k tomu vedena. Jedním dechem nutno dodat – aniž by o tom mnohdy věděla. OTEVŘEME TEDY SVÉ OČI.
Díky našemu převládajícímu jednostrannému pohledu na svět vnímáme, a to k naší velké škodě, jen jeho nepatrnou a málo důležitou část. Většina paralelních světů NÁM vlastně UNIKÁ, ač jsou od nás na dosah, nebo JSME přímo JEJICH SOUČÁSTÍ.
Někomu chybí, někomu třeba ne, avšak především děti, ale i nejrůznější umělci, se umí dívat – CHTĚJÍ ŽASNOUT. Právě ony PARALELNÍ SVĚTY jsou plné úžasných a obdivuhodných dějů nabízejících bezmezný prostor k obdivu a žasnutí.
A teprve tehdy, když se naučíme ŽASNOUT a OBDIVOVAT, naučíme se i přiměřené a dostatečné úctě ke všemu živému, nejen ke světu lidí. Můžeme pak také zjistit, že mnohé VĚCI, kterým se dnes klaníme, si naopak naši ÚCTU a náš ČAS nezaslouží.
Jsem přesvědčen, že je nutné, abychom si stále připomínali, že NA SVĚTĚ NEJSME SAMI a i k tomuto účelu snad poslouží moje výstava/přednáška.
Ukázka z přednášky:
„…teprve tehdy, když jsem sám, daleko od domova, mám čas promlouvat SÁM SE SEBOU. Stále častěji mi dochází, že ŽIVOTNÍ MODELY volně žijících tvorů jsou pro mě významnou školou – každý vnímavý návštěvník divoké přírody, nejen já , v ní může nalézt základní a jedině důležité životní motivy. Díky přírodě se tedy také učím chápat skutečné potřeby a hodnoty lidí. Jak jen jsou vzdáleny těm, které dnes mylně považujeme za své?
HLUBOCE SE KLANÍM životu. Mezi skutečné hodnoty patří především LÁSKA A ÚCTA K ŽIVOTU. Každé dítě přírody má svou pečující matku. To se o nás, o lidech, bohužel někdy říci nedá. Orlí samice často celá zapadne sněhem, aby ochránila svá mláďata před mrazem. Za urputných veder je zase zastiňuje.
Anebo SVOBODA! Jen ptáci znají pravý význam toho slova…“
Vydávám se tedy do drsných hor i pohostinných nížin, do semknutých a hlubokých lesních hvozdů, či rozlehlých otevřených luk a polí, do říčních niv či bažinatých porostů rybníků, abych vysekl hlubokou POKLONU PŘÍRODĚ, té mlčenlivé dámě, která sice nemluví, a přesto nás umí tak silně oslovit, dámě, která pro nás, ve své nenapodobitelné kráse, bude jistě navždy nekonečně přitažlivá, poučná a inspirativní.
My, fotografové přírody, bychom neměli zapomínat na to, kde jsme své snímky pořídili a komu za ně vděčíme. Jsme jen prostředníky – tlumočníky, či pošťáky, kteří přinášejí obrazy a zprávy ze světa, jemuž druzí ještě nestačili přijít na chuť a porozumět mu. Je to pro mě VELKÁ POCTA dělat redaktora časopisu „SVĚT PŘÍRODY“…“
Více v přednášce…
Sucho a voda v krajině
(„interaktivní přednáška“ s environmentální tematikou)
Motivační otázka: Kam se ztrácí voda, kam se ztrácí rozum lidí?
Téma „VODY V KRAJINĚ“ – téma stále ještě NEDOSTATEČNĚ DISKUTOVANÉ. Jakoby nám, současným dospělým, bylo jedno, v jakém stavu PŘEDÁME životní prostředí NAŠIM DĚTEM. Vždyť my s tím přeci NIC NEMŮŽEME DĚLAT.
Je to tak, nebo se mýlím? Není snad toto téma důležitější, než například mnohé dnes předávané znalosti a schopnosti?
Přesto se díváme jiným směrem pokaždé, když se hovoří o vodě. Vědci o problémech s vodou hovoří desítky let. My ale zřizujeme „komisi pro vodu“ až v roce 2019!
Avšak od vody a s ní souvisejících procesů se odvíjí perspektiva naší existence na planetě. Proč se nás to jakoby NETÝKÁ? Pojďme tedy společně HLEDAT VODU!
Ukázka z přednášky:
…pořekadlo „sytý hladovému nevěří“ se dá aktuálně parafrázovat na „napojený žíznivému nevěří“. Ano, je to tak. Když, jsme na dovolených v Řecku, Bulharsku, či v jiných jižních státech, vnímáme především nádherná letoviska, upravené pláže a snad i pamětihodnosti. Kdo si ale všimne vyschlých koryt potoků a řek? Málokdo.
Na svých cestách s fotoaparátem za divokou přírodou a jejími dětmi vždy HLEDÁM VODU. Když ji najdu, teprve pak můžu najít i ŽIVOT a fotografovat. Stále častěji ale vidím, že VODA DOCHÁZÍ. Zatím ještě ne tolik u nás, v ČESKU, i když ta doba již KLEPE NA DVEŘE. Nám zatím dochází „jen“ lesy. Ale za to prý může kůrovec, řekl by každý druhý u nás v Česku. Smrk však miluje vodu a když ji má, umí se bránit, třeba i kůrovci, tedy když mu v tom člověk nebrání svým „hospodařením“.
Viděl jsem POLOPRÁZDNÉ PŘEHRADY ve Španělsku a Portugalsku už v dubnu! Že je to jejich věc – my s tím nemáme nic společného? Máme! Jeden příklad…
Tamní voda putuje do potrubí na zavlažení tisíců hektarů skleníků, ve kterých rostou rajčata PRO NÁS, lépe situované Evropany. Nelze je už zavlažit z místních zdrojů. Voda je do nich dopravována stovky kilometrů…
Že nás to potkat nemůže? Potká, pokud nezměníme své myšlení. Tentokrát jeden příklad od nás, když pominu, že i naše přehrady už zvolna vysychají, i když zatím převážně „jen“ v létě.
V naší kulturní krajině jsem mnohdy svědkem velmi necitlivého CHOVÁNÍ LIDÍ, kteří s krajinou hospodaří. Tráva je dobytkem vypásána až na holou zem. Ta pak není schopna CHRÁNIT VLÁHU proti nemilosrdným slunečním paprskům.
Stejný farmář, ale jezdí den za dnem k nedalekému potoku a s poloprázdnou cisternou popojíždí od jedné tůně ke druhé, aby přivezl svým kravám vodu. Nebere ohled na to, že jsou to poslední útočiště pro ubohé obyvatele vysychajícího potoka.
A jindy opět ten stejný farmář, který na jaře obdělává své polnosti, nikdy neopomena najet kolem svého traktoru do jedné z posledních bažin na „své“ půdě, aby ji vytvořeným „korytem“ odvodnil. Že je zde poslední útočiště čejky chocholaté? To jej netrápí. Hlavně, že bude oseto více půdy.
Čím ale zapijeme onen chléb? Kam se poděl SELSKÝ ROZUM kdysi moudrého SEDLÁKA…?“
Více v přednášce.
Obyčejní andělé
Motivační otázka: Kde lze spatřit anděla, kdo se s ním už setkal?
Každý kluk, ale i leckterá děvčata se touží stát hasičem. Jak to ale u hasičů doopravdy chodí, to se mohou dozvědět právě z mých fotografií a povídání…
Když spatříte záchranáře za nevlídného počasí na silnicích, sklánějící se nad trpícími zraněnými v havarovaných automobilech, či u rozbouřených řek nebo u hořících domů, budete o nich a jejich práci vědět najednou zas o něco víc. POCHOPÍTE ale především, že všichni mají jedno společné. Upřímnou snahu POMOCI ČLOVĚKU v nesnázích – bližnímu svému. VĚNOVAT mu své znalosti, zkušenosti, ZDRAVÍ a někdy i ŽIVOT na základě skromné žádosti: „Pomozte mi, prosím.“ Spatřili jste tedy anděla…
Žádná z médií nejsou schopna reagovat tak pružně, jako sami hasiči a být u samého počátku událostí. Fotografující hasiči pak „nabízí“ neotřelé snímky, ze kterých dýchá OPRAVDOVOST a SYROVOST hasičské profese. V tomto ohledu lze připodobnit důležitost fotografické dokumentace například k snímkům z válečné fronty. Bez nich bychom si dnes rovněž už jen stěží dokázali představit, jak to vypadalo za světových válek.
Vojáci, pamětníci, stejně tak jako spousta hasičů, samozřejmě ví, jaká ATMOSFÉRA za jejich snímky (vzpomínkami) skutečně stála. Některé okamžiky snad ani nebylo možno pouze obrazem vyjádřit – tolik slz a UTRPENÍ zůstalo v danou chvíli úmyslně (z etických důvodů) kdesi MIMO ZORNÝ ÚHEL fotoaparátu…
Ukázka z přednášky:
„…úloha hasičských fotografů je nelehká. Vlastně ani většinou neumožňuje pořizováni vysloveně „uměleckých záběrů“, a to hned ze dvou důvodů. Jedním z nich je samozřejmě skutečnost, že hasiči musí především profesionálně, a tudíž i bez časového prodlení zasahovat. Nemají tedy tu možnost, jako například měli váleční fotografové, že by se věnovali výhradně dokumentaci, i když rizika jsou zde samozřejmě přeci jen menší. I přes tuto skutečnost je jakási úvodní fotodokumentace hasičů žádoucí, jelikož může být velmi důležitá například při zjišťování příčin vzniku jednotlivých událostí či jejich následném rozboru.
Při pohledu na některé mé snímky lze postřehnout, v jak nepřehledných situacích se po svém příjezdu na místo události hasiči ocitají! A je to právě jen na hasičích, aby se co NEJRYCHLEJI v situacích zorientovali a na základě svých znalostí a zkušeností, velmi často doprovázených i nezměrným fyzickým i psychickým úsilím, musí DÁT CHAOSU mimořádných událostí systém a ŘÁD.
Hasiči tráví TŘETINU svého ŽIVOTA na hasičské stanici, či u zásahů. Hasiči se v mundúru žení, v mundúru mnohdy hekticky odjíždějí do porodnic a za jinými rodinnými záležitostmi a někdy také bohužel v mundúru umírají. I to je dnešní krutá realita. Snažím se o ZACHYCENÍ těchto OSUDŮ ovlivněných požáry, přírodními katastrofami a dalšími mimořádnými událostmi…“
Více v přednášce…
