Soví rok 2019
Soví rok 2019
Leden 2019 byl jako každý jiný leden, pořádně mrazivý a také dost letargický. Příroda i lidé kolem šetřili síly. Vždyť, kdo ví, jak dlouhá bude zima, jaký bude celý rok?
Výše řečené však jako by se netýkalo mého fotografického koníčku. O nějakém odpočinku, či dokonce letargii nemohla být řeč. K hlavním tématům mého zimního fotografování patří obvykle život kolem zamrzlých vod, či zasněžených plání, a když je dole pod horami málo sněhu, vyrážím za kamzíky do zasněžených jesenických hor. Kromě rudých krůpějí křivek na jinovatkou zdobených větvičkách borovice kleče je to snad jediný život, který tam nahoře z útrob sněhobílé spící krajiny tryská.
Už od konce ledna také netrpělivě pátrám po prvních, i když zatím dost nepatrných známkách jara. Ano, je to samozřejmě dost bláznivé, protože především přicházející únor umí nelítostně sevřít do své náruče vše živé. V závěru tohoto nelítostného, ale přesto pro přírodu nezbytného měsíce, už mnozí tvorové hodně lapají po dechu, pokud tedy jeho mrazivý dech zcela nenahradí ten jejich, vroucí dech života.
Je obdivuhodné, s jakou vytrvalostí začínají svůj každý nový den srnčí stáda ležící vprostřed neutěšených větrných polí, s jakou vytrvalostí se znovu a znovu noří houževnatá vydra do posledních nezamrzlých ok na téměř němých potocích, s jakou překvapivou silou bojují s nepřízní přírody titěrná ptačí tělíčka, když hledají svůj každodenní příděl dobře ukrytého hmyzu, či posledních bobuli na keřích zejících prázdnotou.
A právě v tomto čase lze za jasných nocí poprvé zaslechnout liščí píseň lásky, či zatím dosti nesmělé, ale přesto naléhavě toužebné volání strážce skal a lomů, výra velkého. Tady začíná příběh mého sovího roku. O jeho téměř až neuvěřitelné bohatosti zatím nemá nikdo ani tušení…
Výr velký, strážce skal a roklí
Za výry chodím již dlouhou řadu léta. Jiskřivé mrazivé noci mají své nenapodobitelné kouzlo. Mihotání studených světýlek stříbrných hvězd na temném zimním nebi, dávají světu jiný rozměr. Je to nejen nádherné, ale i trochu děsivé. Za krutých zim jakoby vesmír natáhl svou ruku a dotkl se své ledovou dlaní naší hřejivé a pulzující Země. Ještě že není Slunce o kus dál, ještě že už byl slunovrat!
V očekávání napínám sluch, jestli se mi výři, tito v mnoha ohledech nesmírně zajímaví a tajemní ptáci, ozvou z tradičních lokalit. Pokud ano, dlouhé minuty naslouchám jejich nočním rozmluvám. Někdy se k vytrvalému houkání samce přidá i pro našince dost „děsivý“ hlas samice. Je to tajemný svět, přikrytý nejen rouškou noci, ale i rouškou tajemství. Jen dost neochotně pak nasedám do dosud ještě částečně vyhřátého auta, abych se přesunul k další lokalitě. Tam se naštěstí celé noční divadlo opakuje…
V průběhu roku pak monitoruji průběh hnízdění výřích párů vždy s novou nadějí, že se rodiče dočkají vyvedení maximálního počtu mláďat. Opak však obvykle bývá pravdou. V posledních letech jsou však ztráty na snůškách bohužel vyšší, než přírůstky. Snad tedy konečně letos…
Daří se mi najít poslechem hned několik vhodných lokalit. U toho však zůstávám. Výři jsou velmi choulostiví na rušení. O „soví“ program však není nouze. Brzy po výrech se totiž přidávají s námluvami další sovy, puštící, kulíšci, sýci, kalousi…
Sovy – jsou všude a nikde
Je až překvapivé, jak málo se lidé s těmito nádhernými a v mnoha ohledech obdivuhodnými tvory setkávají. Je to dáno především odlišným způsobem života sov. Ve svých životech se zkrátka míjíme. My usínáme a ony se probouzí. Jakoby žili na odvrácené Země, kterou my nikdy nespatříme. A přitom jen stačí opustit sobě vlastní svět…
Ačkoli jsou sovy z určitého pohledu ptáci, jako ostatní, v minulosti lidé o setkání se sovami ani moc nestáli. Jejich noční hlasové projevy jim na rozdíl od těch milých, denních, mnohdy naháněly hrůzu – především tedy lidem, kterým tak trochu chybělo díky nejrůznějším báchorkám racionální uvažování. Jak dnes ale víme, strašidla nejsou nebo mají naprosto jinou podobu. Z hejkalů z mokřin se vyklubali nádherní bukači, ze skřeků „zmírajících“ krásné volavky, či lišky, no a z dalších „děsivých“ zvukových kulis noci nesmírně zajímavé a překrásné sovy.
Když si totiž za anonymním hlasem dokážete díky určité znalosti představit i jeho původce, situace se náhle otáčí. Je to první krok do jiného světa. Sovy Vás pak chtě nechtě musí přitahovat, a to nejen svým „podivným“ způsobem života, ale i překvapivými rozdílnostmi ve vzhledu i různých preferencích hnízdního prostředí. Zajímavá je každá z nich!
Kulíšek nejmenší
Jako druhou ze sovího seznamu jsem si „odškrtnul“ kulíška nejmenšího. Ne, že bych se nějak zaměřoval na to, abych se v roce 2019 věnoval právě sovám, ale prostě to tak vyšlo. Na jedné ze svých vycházek za nevšedním fotografickým pohledem na horský masiv Jeseníků, jsem ho náhle zaslechl. Rázem se z krajináře stal fotograf wildlife.
Sameček této drobné sovičky velikosti špačka (cca 16 cm) se ozýval z torza kdysi nádherného lesa. Nenasytný kůrovec však ve spojení se nelítostným suchem a nerozvážným krajinotvůrcem, člověkem, udělal z onoho místa měsíční krajinu. Jen v prudkém svahu pod malou skalkou zůstalo pár desítek letitých buků s několika jedlemi a vtroušenou břízou – zdravé jádro původního lesa. Tam člověk se svou technikou nemohl. Jak se postupně ukázalo, právě tento ostrůvek kdysi rozlehlého zeleného moře mi nabídl největší soví překvapení roku 2019.
Kulíšek seděl na spodní větvi břízy nad téměř zapomenutou pěšinou vedoucí po vrstevnici prudkého svahu. Kdoví, proč kdysi v nedostupném terénu vznikla, uvažoval jsem, když jsem v tichosti přidřepl na jejím okraji. Právě onen terén nedostupný pro těžkou techniku zachránil dnes tak nádherné buky. Člověku to jednoduše nestálo za tu dřinu, aby zde dříví těžil.
Kulíšek se odmlčel. Rychlými pohyby hlavy se rozhlíží po okolí. Jeho jasně žluté oko skenuje každý milimetr půdy kolem. Velmi citlivý sluch vnímá i to nejtintěrnější zašustění myšice pod zbytky sněhu. Je na lovu!
Můj dech zrychlený namáhavým výstupem se téměř zklidnil. Stoupá ze mě pára, ale kulíšek jakoby mou přítomnost nevnímal. Nejsem k žrádlu a nijak jej neohrožuji, pro nejsem pro něj něj ničím zajímavý. Teď v březnu jej nejvíce zajímá samička a potrava, kterou by ji obdaroval. Po té však není ani vidu, ani slechu.
Užívám si příchodu nového dne. Špiček nejvyšších jedlí krytých doposud stínem kopce se právě teď dotkly první paprsky ranního slunce. Zvolna kloužou po kmenech letitých velikánů směrem dolů, tam, ke spícím kořenům. Tak pomalu a něžně! Jakoby zelený chrám lesa viděly poprvé, seznamovaly se s ním a objevovaly jej. I pro mě, jakoby se zvolna rozevírala opona dosud setmělého jeviště světa. Masiv Jeseníků v dálce na horizontu svítí růžovou. Ano, taková je barva sněhu při prvních dotecích slunce. Škoda, že my, lidé, neumíme začínat každý svůj nový den se stejným obdivem, dar, jehož přítomnost se pro nás stala, kdo ví proč, samozřejmostí…
Ozývají se první denní ptáci. To ale není dobrá zpráva pro kulíška. Dobře ví, čím se proti denním pěvcům „provinil“. Mnozí z nich jej znají velmi důvěrně. Je to velmi srdnatý a odhodlaný lovec, který si troufne na téměř stejně velké opeřence, jako je on sám. Ti mu to při žádném setkání neodpustí. Neúnavně hlásí varovnými hlasy jeho přítomnost a nalétají na něj tak dlouho, dokud nezmizí ve svém denním úkrytu.
To se právě děje. Připravuji si fotoaparát k zaznamenání nějaké té momentky. Ptáků přibývá. Hluk kolem těžce kontrastuje s dosavadním tichem. Brzy se zdá, že je tu celý les, jen aby drobného lovce náležitě „přivítal“. Především sýkory se už za okamžik zasluhují o to, aby kulíšek svůj dosavadní post, samozřejmě k mé značné nelibosti, opustil. Právě v tomto okamžiku se však začíná psát příběh další z hrdinů sovího roku 2019.
Sýc rousný
Po mé pravici v prudkém svahu stojí několik mohutných buků. Velikáni zatím mlčí. Dar řeči jim vrátí až listí, které tak rádo s větrem promlouvá. Jen jejich stříbřitá kůže poseta šrámy věků je jako kronika místního lesa. Vypráví dávno zapomenuté příběhy, které utvářely náš současný svět.
Mnoho datlích generací zde přišlo na svět. Zůstaly po nich jen jejich domovy, temné dutiny v tělech buků. Jsou chytře vytesány v místech, kde z kmene nevyrůstají žádné větve. Ani ten nejšikovnější predátor s k nim po hladké kůře jen tak nedostane. To je to, co vidíme na první pohled. Dutiny jsou v kmeni vytesány také velmi chytře. Samotné jádro stromu, v němž je hlavní dutina, navíc často napadeno dřevokazným hmyzem, není pro život stromu zcela nezbytné. Já si však pokládám jinou otázku. Když jsou datli pryč, kdo je novým nájemníkem dutin? Rozhoduji se, že se sem ještě vrátím. Tentokráte za tmy. Mám totiž jisté tušení…
O pár dní později přicházím opět na místo. Je naprostá tma a jen díky zapomenuté pěšině a milosrdnému přísvitu hvězd jsme schopen dojít na stejné místo. Usazuji se na padlý kmen jedle a naslouchám. Celý svět kolem nás nám vždy má co říct. Stačí jen naslouchat. Stejně tak je tomu u lesa.
Časně jarní les je sporý na slovo. Jakoby stále ještě šetřil energii na jarní explozi života. Když však něco řekne, stojí to rozhodně za to. Teď nemluvím o „děsivém“ hlasu srnce, který mě navětřil, ani o toužebném skolení rezatice lišky. Je tu jiný hlas, teplý, jako duben, hebký jako vlídný palouk vprostřed lesa, hlas sýce rousného. Ano, většina sov nemá až tak libozvučné hlasy, ale sýc rousný je jistě výjimkou. Ten jistě naše předky za tmavých nocí neděsil. Jeho rychle se opakující „hu-hu-hu-hu“ mi dává jasně najevo, že jsem v hnízdním okrsku této drobné sovičky. Sýc je o facku větší, než kulíšek, kterého jsem tady slyšel naposledy.
Napadá mě, jakpak spolu tito dva noční lovci „vychází“? Oba hnízdí v přibližně stejném čase, oba využívají k hnízdění dutiny. Jejich velikost je však různá. Zatímco kulíšek využívá menší opuštěné dutiny strakapoudů, či datlíků tříprstých v horském prostředí, sýce nalezneme nejčastěji v opuštěných dutinách hnízdech datlů.
Když se rozední, nemohu si nevšimnout hned několika hnízdních dutin. Hlasy holubů doupňáků napovídají, kdo budou převážně jejich nájemníci. Ale třeba se na mě usměje štěstí a v některé z nich zahnízdí i krásný a tajemný sýc.
Soví noc
V dubnu mě čekala fotografická expedice do západní Evropy. Tak trošku mi to křížilo plány, protože na jaře objevené sovy mi postupně „lezly pod kůži“ a aniž jsem to věděl, začínal jsem se jim věnovat trošku podrobněji, než ostatním tématům toho roku.
Tady je citát z „Portugalskéhop deníku“: „…dojeli jsme na konec „parku“ a utábořili se v závětří vepřovicové zdi. Nutno přiznat, že má přdstava o tom, jak se zde krásně ohřeju, zatím co v Česku máme ještě spoustu sněhu, byla lichá. Vítr byl, snad díky ledovému Atlantiku, který nedaleko od nás nenasytně olizoval portugalské břehy, tak ledový! Situaci zlepšila až moravská slivovice. Prohřála tělo i duši. Hovor se rychle rozproudil a rozhodně bylo o čep povídat. Především krajina nás všechny velmi očarovala. Nejen svým podmanivým vzhledem, ale především svou živostí. Na každém rohu posedával nějaký ten pták. To zná každý, kdo někdy navštívil jižní státy v místech, kde se ještě hospodaří postaru. Portugalsko k nim rozhodně patří. Zapisujeme všechny ty ťuhýky, strnady, volavky a další ptactvo do deníku. Zastavujeme se u mnohasethlavé kolonie vrabců „španěláků“, když nám přetrhne nit rozhovoru uchu velmi lahodící sametový zvuk.
Okamžitě poznáváme výrečka. V zápětí se ozývá další a pak ještě jeden. Nakonec se ocitáme vprostřed koncertu, který s přibývající tmou sílí. Převalujeme na jazyku další štamprli vonícího domova a mlčíme. Všichni víme, že přesně tohle je ono, to jsou ty okamžiky, na které milovník ptáků po zbytek života vzpomíná. Když se do koncertu vmísí další sólisté v podobě tesklivých hlasů sýčku, neodolám a vydávám se do tmy. Tomáš mě následuje. Po několika krocích zůstáváme stát. Nedaleko nás se ozval lomoz. Za svitu svítilny pak pozorujeme sýčka lovícího v trávě. Spokojeně se vracíme zpět.
S výrečky jsem později měl krásné zážitky i na dovolené v Bulharsku. Večer, co večer jsme jednoho slýchávali přímo v zástavbě v jednom větším parku u pobřeží. Vyfotografovat se však nenechal. Tady je tedy alespoň jeho biotop…
